Rozhovor s De Viannem
Moje milovaná Ellen,
je večer, stmívá se, a moje touha být s Tebou zaplavuje mou mysl. Vzpomínám na okamžiky, které se hluboce vryly do mojí paměti a sladce bolí. Nechávám je krvácet a pohrávám si s lechtivými představami, které se bezděky vynořují z ohromného oceánu myšlenek a promítají se na velkém plátně před mýma očima. Tam jako vyprahlý poutník na poušti vidím na obloze fata morganu, naplnění svých snů, Tebe. Než budu zcela polapený do sítí svých představ, doteků a přání, slabosti a sebelítosti, kterým se dá jen těžko ubránit, chtěl bych Ti napsat pár řádek, pár slov a vět, které jsem Ti ještě nestačil říct. Možná, že čas byl, ale když jsi se mnou, jako bych oněměl. Chtěl bych Ti toho tolik vyprávět. Lásko moje. Když Tě držím v náručí, jsem šťastný. Tak jako je naplněna moje náruč, je naplněna naše láska a jas, který kolem nás vyzařuje, je projevem štěstí, projevem jejího naplnění, až přetéká. V takové chvíli není třeba slov. Možná proto se jen tiše usmívám, když Tě objímám, hladím a dívám se do hlubin Tvých očí.
Miluji Tě!
Tvůj Andreas